Na sklonku 15. století patřila Kutná Hora k nejbohatším a nejvýznamnějším městům Českého království. Bohatství stříbrných dolů však ostře kontrastovalo s každodenním životem samotných havířů. Ti se potýkali s nízkými výdělky, zhoršujícími se životními podmínkami a také s podezřením, že jsou při odměňování poškozováni místními úředníky a důlními podnikateli.
Nespokojenost mezi horníky narůstala několik let. Opakovaně se snažili domoci nápravy a upozorňovali na údajné machinace při správě kutnohorských dolů. Když však jejich stížnosti zůstávaly bez odezvy a král Vladislav II. Jagellonský pobýval mimo České království, rozhodli se jednat sami.
Dne 13. července 1496 se podle dobových zpráv shromáždilo až šest tisíc ozbrojených havířů na vrchu Špimberk u Kaňku s cílem dosažení spravedlivého projednání jejich požadavků. Proti nim však byla vyslána vojenská hotovost Kutné Hory, Kolína a Čáslavi vedená poděbradským hejtmanem Oňkem Kamenickým.
Během vyjednávání bylo třináct vůdců povstání zajato a vězněno na zámku v Poděbradech. Po výsleších a mučení byli postupně odsouzeni k smrti. Deset z nich bylo popraveno v Poděbradech 5. nebo 13. srpna 1496 a další tři (respektive 2) na Křivoklátě. Jeden z havířů – Vít Krchňavý uprchl a postaral se, aby se král dozvěděl o celé situaci a nespravedlivém průběhu událostí.
Král Vladislav II. nechal později celý proces přezkoumat. Podle dobových pramenů byly odhaleny závažné nesrovnalosti a osoby odpovědné za postup proti havířům byly potrestány. Události roku 1496 se tak staly symbolem zápasu o spravedlnost a jedním z nejvýznamnějších sociálních konfliktů pozdního středověku v českých zemích.
Dnes si kutnohorské havíře připomínáme nejen jako horníky, kteří dobývali stříbro pro slávu českého království, ale také jako lidi, kteří se nebáli postavit bezpráví. Jejich osud zůstává součástí historie města i důležitou připomínkou ceny, kterou někdy vyžaduje boj za spravedlivé zacházení.
—
Poprava se uskutečnila pod tzv. Poděbradským dubem. Mikuláš Dačický z Heslova zmiňuje osoby Průša, jeho bratr, Matěj Černý z Hloušek, Opat, Viktorin, Hana, Slad, Duchek Bláznice, Kůžel a Mládek. Podle záznamů odmítl poděbradský kat Kolouch popravit nevinné, popravu tak vykonal Sochor. Deset těl bylo pohřbeno do zde připravené jámy.
Podle jedné z pověstí krev stříkající na větve starého dubu na popravišti měla způsobit, že na stromě, prý jako symbol neviny, začaly růst žaludy, které měly podobu těl havířů v kápích. Místní věřili v jejich čarovnou moc a uchovávali je jako ochranné talismany. Někteří je nechávali zasazovat i do stříbra. Několik žaludů a další artefakty jsou k vidění v expozici na poděbradském zámku.
Když začala poprava v Poděbradech, promluvil podle pověsti jeden z havířů: „Zrádný hejtmane, slíbil jsi nám na čest a víru, že nám zjednáš právo a slyšení u krále, ale slovo jsi zrušil a nás zradil.“ Klečící havíř poté zvolal, aby Bůh na znamení jejich neviny seslal déšť. Po popravě začalo pršet a po devět dní a nocí neustalo.
Na místě popravy byl postaven později dřevěný kostel, který podlehl pozdějším nájezdům Švédů. V letech 1665-1666 byl postaven zděný jednolodní raně barokní kostel, který byl v 18. století zrušen a v 19. století pseudogoticky upraven (včetně krásného portálu a reliéfem Nanebevzetí Panny Marie od Bohuslava Schnircha z roku 1998).
