Autorka: PhDr. Světlana Hrabánková

Samozřejmým prvotním zájmem krále Václava II. bylo, aby v místech objevu pohádkově bohatých ložisek stříbrné rudy podpořil vývoj nové sídelní aglomerace-města. Rozvíjelo se velice rychle a bouřlivě a ekonomicky uvažující Václav II. je považoval za hospodářsky velice perspektivní. Hned v prvních letech sem dosadil svého úředníka, urburéře, kterého pověřil dozorem nad veškerým hospodářským provozem. Chod samotné mincovny a dolů ošetřil vydáním neobyčejně kvalitní a nadčasové královské právní normy – Horním zákoníkem. Bezpečnost byla zajištěna urychleným budováním městského opevnění.

Pevné institucionální základy městského zřízení měla Kutná Hora již v prvním desetiletí 14.století. Vyplývá to i z textu opisu nejstarší dochované pečetě přísežných obce Kutná Hora, datované do let 1307-1310. Hora měla svého králem dosazeného rychtáře s funkcí soudně-policejní a přísežné konšele s působností správně-soudní.

Podrobná ustanovení o městském zřízení i užívání městského práva byla však Kutné Hoře písemně stvrzena až v r. 1329, privilegiem Jana Lucemburského.

Dalších zpráv o vnitřním vývoji města ve 14. stol. se, bohužel, dochovalo nepatrně. Písemná privilegia, která byla dál nepochybně vydávána, ani městské knihy se nedochovaly. Skutečností však zůstává, že jedno z nejmladších královských městských osídlení bylo hned v průběhu prvních desetiletí své existence vyhlášeno za nezcizitelné od Koruny a během padesáti let se stalo po Praze nejlidnatějším městem v Čechách. Za pouhá tři desetiletí mu panovníci udělili takové pravomoci, jakými doposud vládlo jediné město, Staré město pražské.

Ve svém návrhu Zemského zákoníku Majestas Carolina Karel IV. opětovně Kutnou Horu prohlásil za nezastavitelnou. V textu ji dokonce postavil na roveň s hlavními městy vedlejších korunních zemí, neboť ji jmenuje společně s nimi. Většina Karlových opatření pro Kutnou Horu však byla motivována výhradně snahou ochránit panovníkovy ekonomické zájmy – směřovala především k jejímu hospodářskému zabezpečení a zvýhodnění v obchodním styku.

Neobyčejně aktivní a osobní zájem Jana i Karla o Kutnou Horu byl proto paradoxně provázen jejich snahou o oddalování písemného stvrzení samosprávné samostatnosti. Souhlas se zřízením radnice udělil Karel IV. městu až v r. 1376.

V obdobném nesouladu s prestižním postavením ve státě byly v Kutné Hoře i poměry v duchovní správě města. Ačkoli hustoty jejího osídlení (odhady mluví o 8000-10 000 obyvatel) nedosahovala tehdy ani Plzeň, Hradec Králové a České Budějovice, Kutná Hora nebyla až do r. 1410 samostatnou farní osadou. Podléhala farní správě v Malíně, který byl pod patronátním právem sedleckých cisterciáků a faře Pněvické pod patronátním právem svatovítské kapituly.

Václav IV. a Kutná Hora

I když Kutná Hora na konci panování Karla IV. byla již téměř sto let pojmem pro celou Evropu, neboť plnila funkci ekonomického pilíře země, vrcholu svého významu v lucemburské epoše dosáhla až za Václava IV.

Teprve za jeho panování dospěla ke skutečné samostatnosti své vnitřní správy, probojovala si vlastní církevní organizaci, dosáhla ve svém soupeření s Prahou prakticky stejných výsad a privilegií. Její patriciát začal příbuzensky i ve svém politickém i reprezentačním významu splývat s patriciátem pražským, kulturní úroveň dosáhla takové výše, že byla souměřitelná s úrovní pražského královského dvora.

Prakticky veškeré reprezentativní stavební i umělecké aktivity za Karla IV. včetně přestavby Pražského hradu byly umožněny produkcí kutnohorských dolů. Na výstavbě samotné Kutné Hory se období jeho vlády příliš nepodepsalo. Až Václav IV. soustředil na Kutnou Horu mnohem větší pozornost a zahrnul ji otevřenými sympatiemi.

Dosud využívali panovníci při svých návštěvách výhradně pohostinství klášterních budov cisterciáků v Sedlci. Václav IV. byl prvním českým panovníkem, který při svých pobytech v Kutné Hoře přímo ve městě i sídlil.

Jeho poměrně časté příjezdy do města, krátké i delší pobyty zde, jistě ne bez doprovodu oblíbených dvořanů a královských úředníků, nepokrytý zájem o práci v dolech i mincovně, to vše iniciovalo intenzivní stavební činnost, objednávanou a financovanou jak samotným králem, tak dvorskou šlechtou i horskými měšťany. Pokračovalo se ve stavbách sakrálních, dvorská huť pracovala na výstavbě síňových trojlodí kostela sv. Jakuba a Panny Marie na Náměti. Horečný stavební ruch, připomínající éru Karla IV. v Praze, probíhal na mnoha místech nových.

V posledních desetiletích 14.století se začalo s přestavbou mincovního dvora na Václavem oblíbený typ sídla – městský palác-hrádek, bratrstvo Božího těla zahájilo budování chrámu sv. Panny Barbory, přestavovaly se domy na honosná patricijská sídla, vyrůstaly veřejné stavby. Do Hory byly povolány stavební hutě, umělečtí řemeslníci, sochaři, iluminátoři. Na jejich zdejší činnost však nás dnes upomínají jen torzovitě dochované archivní záznamy. Autentických hmotných stop, které unikly drancování města za husitských válek, přestavbám či četným požárům, zůstalo jen velice skrovně.

Vedle řadové domovní zástavby města, stavěné především ze dřeva či hrázděného zdiva na dlouhých gotických parcelách, budovaly se na propojovaných parcelách i rozlehlé rodové dvorce. Často byly opatřené věží a vlastní kaplí a nepochybně měly bohatou kamenickou výzdobou. Patřily kutnohorským i pražským patricijům, neboť ti si ve městě, které se hřálo na výsluní vladařovy přízně, spěchali zakupovat domy i podíly na dolech. Mezi takové patricijské paláce s hradní dispozicí patřil i v archivních pramenech připomínaný dvorec rodu Ruthardů, který se rozkládal ve svahu pod Hrádkem. I sám Hrádek je dokladem toho, jak dřevěná tvrz, původně vybudovaná z obranných důvodů, prošla přestavbou na výstavný městský hradní palác s mohutnou obytnou věží. Pravděpodobně sloužil jako reprezentativní sídlo členu královské rady a dvořanu, Václavovi z Donína.

Některá základní data ze života Václava IV. do r. 1412

Obyvatelstvo a správa města

Majetkovou i jazykovou skladbu obyvatelstva lucemburské Kutné Hory zachycují dochované prameny jako značně různorodou. V základě je však lze dělit na dvě hlavní skupiny.

První, nejmajetnější část obyvatelstva, která na sebe soustředila všechny správní a hospodářské úřady, tvořilo několik rodů s německými jmény- Rotlevové, Ruthardové, Pirknerové, Alderové, Rosenthalové Ekhardové ad. Tyto podnikatelské, doslovně rodinné klany, příbuzenskými a hospodářskými vztahy propojené s báňskými městy u nás i v Evropě i s pražským patriciátem, díky ekonomické přízni panovníka zvyšovaly generaci za generací svou moc a prestiž. Bohatství, získávané z výnosných úřadů, nejrůznějšího horního podnikání, podílů na dolech, hutích, v mincovně i např. na platech z domů, vsí a statků, jim umožňovalo reprezentaci a životní styl na úrovni šlechty a kultury královského dvora.

Druhou, značně početnější část obyvatel tvořili jednotlivci a rodiny nejrůznějších profesních skupin zaměstnaných v dolech, hutích, mincovně, v řemeslnických dílnách, ve službách atd. Jejich původ byl pestrý – český, německý, severoitalský, polský, uherský… Jazykově tvořili především obyvatelstvo české.

Panovníkovo povolení zřídit vlastní městskou radnici v podstatě vyjadřovalo, že město dosáhlo emancipace samosprávy. Radniční dům sloužil při jejím výkonu i městské soudní moci. Byl shromaždištěm obce a sídlem výkonné složky městské správy, tj. úřadu a kanceláře.

Nejstarší radnice v Kutné Hoře stála pravděpodobně na Dolejším rynku, v dnešní Kollárově ulici vedle bývalých masných krámů. Radniční dům zde byl až do vypálení města Zikmundem v r. 1422 a Žižkou v r. 1424. Pravděpodobně k této budově radnice se váže zpráva z 1375 o opravě orloje, věžních hodin, nejstarších na našem území.

Královský rychtář, jmenovaný do svého úřadu panovníkem, byl až do poloviny 14. století ve většině královských měst, v Kutné Hoře až do doby předhusitské, hlavou vnitřní správy. Byl však především jakýmsi vojenským velitelem města, na nějž byla delegována moc soudně-policejní. Rychtářský úřad byl velice výnosný a zpravidla dědičný, často si jej od panovníka získávali jednotlivci i rody za významnou službu či plat. Prakticky až do poloviny 14.stol. byla držba kutnohorské rychty spojena i s úřadem mincmistra.

S upevňující se samosprávou měst ve 2.polovině 14. století rostly snahy měšťanů dosáhnout volitelnosti rychtářského úřadu a omezit široké pravomoci královského rychtáře i jeho vysoké důchody. V době pohusitské byl již rychtář postupně vytlačen do role vykonavatele běžné trestní a policejní agendy, stal se z něj jen výkonný úředník městské rady.

Kutnohorská městská správa za doby Václava IV. měla podobné schéma jako ve Starém Městě pražském. Z nejprve dvanáctičlenného, později osmnáctičlenného sboru konšelů byl volen jeden úřadující zástupce, purkmistr. Záhy se přistoupilo v volbě dvou osob, tzv.šepmistrů, kteří se zhruba po měsíci ve svém úřadu střídali.

Vedle toho reprezentovala městskou správu Kutné Hory v době předhusitské i instituce čtyř tzv. obecních pánů a poradní sbor 30 volených starších obce.

Městskou kancelář představovala osoba městského písaře – notáře. V Kutné Hoře je v pramenech doložen v r. 1327. Jednací řečí byla latina a někdy němčina.

Správa horního podnikání v podstatě fungovala v Kutné Hoře ještě dříve než li městská správa. Tvořili ji královi úředníci a úředníci těžařstev.
Nejvyšší úředník krále byl urburéř, který dohlížel nad královskou urburou, zodpovídal králi za odvod jeho podílu z důlního podnikání. Ve sporech rozhodoval ve shodě s Královským horním zákoníkem společně s tzv.přísežnými, které jmenoval král. Úřad urburéře v prvním období splýval s úřadem rychtáře, také byl udělován za odměnu či pronajímán za nejvyšší nabídnutý poplatek.

Účetní agendu vedl urburní písař, jemu podléhali písaři doloví.

V polovině lucemburské doby převzal část agendy urburéře hofmistr (připomínaný poprvé v r.1338). V 80.letech 14.stol. král od úřadu urburéře oddělil samostatný úřad mincmistra.

K další členitosti organizační struktury správy Kutné Hory přispívaly ještě řemeslnické organizace, cechy. Vzhledem k tomu, že většina obyvatelstva v Kutné Hoře byla zaměstnána buď v dolech nebo mincovně, nejvýznamnější roli mezi těmito společenskými uskupeními, a to již v době předhusitské, hrály právě jejich profesní cechy, tzv. pořádky, bratrstva. V době Václavově je jednoznačně doložena existence pořádku mincířského, pregéřského a uhlířského. Dělníci u dolů, kteří tvořili nejpočetnější část obyvatelstva města, byli již tehdy nepochybně organizováni ve svých sdruženích také. Činnost těchto „pořádků havířských“ byla ale přerušena v době útlumu dolování za husitských válek. Bezprostředně potom byla obnovena. Z této novější doby jsou potom doložena i další specializovaná bratrstva jako hašplířské a trejbířské ad.
Profesní pořádky se řídily svými artikuly a měly složitou vnitřní hierarchii. Přijmutí do spolku byla čest i povinnost, porušení pravidel znamenalo vyloučení a ztrátu cti. Spolky si vydobyly nemalý společenský a politický význam, plnily i významnou funkci sociální, jakési záchytné sítě pro zmrzačené, staré a nemohoucí horníky či vdovy.

Oficiálním oděvem, který oblékali bez rozdílu všichni členové na spolková jednání či jiné slavnostní příležitosti, např. svatodušní poutě do Sedlce, byla bílá perkytle zdobená širokými vyšívanými pásy.

Právo

Až do 17.stol. se systém feudálního práva v Čechách v základě dělil na právo zemské (šlechtické-obecné) a na práva zvláštní, která byla zemskému právu podřízena a nesměla mu odporovat.

Mezi práva zvláštní patřilo především právo městské, církevní, horní, viničné ad. Hranice mezi jednotlivými právy nebyly nepřekročitelné. Zejména městské a zemské právo mělo mnoho styčných bodů. Základem pro zemské právo bylo především právo obyčejové (zejména v oblasti trestního práva – krevní msta, ordál, kolektivní zodpovědnost, symbolika trestů ad.) a tzv.vůle panovníka (ve formě písemné např.statut, dekretů, výsad, udělených privilegií).

Pro potřeby výkonu práva záhy vznikala soukromá sepsání uplatňovaných a dodržovaných právních obyčejů – právní knihy.
Nejstarší dochovanou českou právní knihou je tzv.Kniha rožmberská, jejíž stěžejní část pochází ze 14.stol. Je psána česky a obsahuje šlechtické právo procesní a majetkové a zčásti i trestní.

V době Václavově vznikl vrchol českých právních knih doby předhusitské – Práva zemská česká, dílo dlouholetého nejvyššího sudího zemského, Ondřeje z Dubé. Svou právní knihu, v níž uplatnil důvěrnou znalost platného českého práva i vlastní praktické zkušenosti, věnoval Ondřej z Dubé Václavu IV., určena však bylo celé šlechtické veřejnosti.

Panovník pověřoval dohledem nad trestněprávními nařízeními a výkonem práva řadu osob. Především velmože s funkcí královských úředníků – např. na královských hradech to byli purkrabí, ve městech rychtáři a jim podléhající konšelé. V zájmu stabilizace královské moci byli záhy do čela vyčleněných oblastí jmenováni krajští poprávci (iustitiarii, činili po právu), kteří měli policejní i hrdelní pravomoc.

V r. 1366 vydal Karel IV. řadu nařízení městům, aby napomáhala udržovat bezpečnost na cestách a v zemi, zakládala obranné svazy, vyzbrojovala se a pomáhala poprávcům.

V této snaze o obranu bezpečnosti pokračoval i Václav, když v r. 1381 udělil právo popravy přímo deseti vybraným královským městům. Množícím se soukromým válkám, záštím a nejistotě kupeckých cest, sužujícím zemi hlavně v době jeho zajetí, čelil potom Václav obdobnou aktivitou jako otec. V r. 1401 a 1405 přikázal některým královským městům spojovat se do obranných svazů a čelit ozbrojenou mocí protiprávnímu jednání v součinnosti s krajskými poprávci.

Systém propojení krajských poprávců s městy umožňoval především součinnost při stíhání těžších zločinců a vzájemné oznamování tzv.psaných osob- psanců.

V zásadě soudy posuzovaly čin, jímž byla způsobena újma druhému podle toho, zda byl spáchán v době míru, klidu, či v době opovězeného záští, války. Řádně vyhlášené záští mělo ohlašovateli zaručit beztrestnost. Soudy potom probíhaly takzvaně s přípustnou milostí – cum gratia, mohly uložit vykoupení viny penězi či mírnější trest. Opakem bylo souzení bez milosti, sem spadaly tzv. královské viny a také psanci.

Městskému soudu předsedal rychtář a podléhali mu všichni měšťané i obyvatelé včetně těch z předměstí. Jen duchovní osoby podléhaly církevním orgánům. Kromě toho existovaly z městského práva vyjmuté enklávy, tzv. postranních práv.

Městský soud zasedal v určité dny, třeba i dvakrát týdně, soudil drobné spory a přestupky. Mimořádně zasedal tzv. soud zvláštní, aby rozsoudil těžší zločiny nebo neodkladný sporný případ, kde hrozilo prodlení. –tzv. „při horkém účinku“.

V královských městech byl svoláván dále „podkomořský soud“, v Kutné Hoře, která byla vyjmuta z kompetence podkomořího tedy „královský“, při kterém byly souzeny „viny královské“, těžké soudní případy, spadající pod rozhodnutí krále.

Zábavy vznešených

O způsobu zábavy ve 14.stol. jsou zachovány již poměrně četnější zprávy. Ke stručným zmínkám kronikářů, popisujících např.průběh korunovace, nebo příjezd panovníka, se nově přidružují i různá mravokárná naučení, která v sobě obsahují řadu informativních detailů.

Za Karla IV., jehož dvůr byl veden s neobyčejnou nádherou, se pořádaly nejrůznější slavnosti, jejichž samozřejmou součástí byly i turnaje, hodování, hudba a tanec, divadlo. Ve svých glosách o pobytu na dvoře českých králů se o tom zmiňuje s poměrným uznáním i Guillaume de Machaut, který jinak nešetřil kritickými a jízlivými slovy o kulturnosti Čechů.

Turnaj byl mimořádnou událostí a svátkem pro všechny zúčastněné bez ohledu na jejich společenské a sociální postavení. Urozeným pánům a dámám – divákům, rytířům, jejich panošům, družiníkům a služebníkům – aktérům, všem byl vítanou kratochvílí.

I pro patriciát byl významnou příležitostí pro nejrůznější uplatnění, mohl se např. zúčastnit turnaje zastupován rytířem, kterého zaplatil. Měšťany, nejrůznější řemeslníky, kupce, hostinské, i prostý lid lákal možností výdělku a zisku.

Pro pořadatele bylo uspořádání turnaje nákladnou, avšak prestižní záležitostí, kterou si mohl dovolit pouze panovník, nejvyšší šlechta (dokonce i církevní hodnostáři) a některá ekonomicky silná královská města, jako byla např. Plzeň a samozřejmě Kutná Hora.

Nejpodrobnější pojednání o turnaji, jeho disciplínách, pravidlech a ceremoniích se dochovalo z r. 1440 od francouzského prince Reného d´Anjou.

Základní tradiční turnajské disciplíny:

Nebylo zvláštností, že doba turnajových klání byla spojena i s diplomatickými jednáními. Dělo se tak například i při Václavově návštěvě Vratislavi, kde se velice úspěšně zapsali svým uměním jeho rytíři. Obvykle byly turnaje vícedenní, sjížděli se na ně účastníci i diváci i ze vzdálených krajů, byly spojeny se složitými ceremoniemi, symbolikou předávání tzv. zástav, slavnostními bohoslužbami, ale především s hodováním a k němu příslušejícími dalšími druhy zábavy.

Hodování bylo nejoblíbenějším druhem zábavy i ve 14.století. Ve středověku, poznamenaném neustálým strachem z nedostatku potravy, bylo hodování součástí nejrůznějších životních etap, od křtu po pohřeb. Na šlechtické hostině převládal luxus v prostírání stolů a pestrost jídelníčku i nápojů. Měšťanskému a lidovému hodování vládlo množství. Hostiny trvaly po celé hodiny, dokonce i dny. Hodovalo se s oblibou a s přemírou. Obvyklou zábavou, která hodování doprovázela byl také tanec.

Oblíbenost tance přes protesty světských i duchovních mravokárců stoupala. Tančilo se při nejrůznějších příležitostech. Nejčastěji tančil lid prostý, tanci „na veřejnosti“ se ale nevyhýbaly ani hlavy korunované. Ve velké oblíbenosti byly tance svatojánské kolem zapálených ohňů, na oslavu narození sv. Jana Křtitele, s pochodněmi, tzv.faklové, či mečové.

Tanec byl neodmyslitelně spojen s posloucháním hudby.

Smil Flaška z Pardubic, český šlechtic, spisovatel, zemský písař a hejtman čáslavského kraje, který r.1403 padl při obléhání Kutné Hory, ve své Nové radě v r. 1401 radí Václavovi:

Pištce, hudce, ty měj také,
od strun stroje všelikaké,
tiem sě tvá hlava posílí,
maje takú kratochvíli
od výborných hudeb hlasu,
najviec podletnieho času,
ještoť ožívá kořenie,
veselí sě vše stvořenie,
když již máj v rozličném kvietí,
drazě vešken svět osvietí…

Jinde v jeho verších kůň radí králi lvu:

K tomu se měj vždy vesele,
t a n e c, turnej, časté klánie,
sznova krásné panny, panie,
ať sě tiem tvé srdce kojí,
když sě sjedú páni tvoji.

Zábavy vznešených, zábavy lidu

Poměrně časté nabádání, aby král vyhledával prospěšnou zábavu ve formě kolby a tance, z úst právě tohoto politického odpůrce Václava, nám nepřímo potvrzuje, že král vyhledával spíše jiný druh zábavy a relaxace.

Jeho holdování dobrému pití bylo známo u panovnických dvorů snad celé Evropy. On sám je zdůvodňoval následky vražedného útoku, kdy mu prý jed spálil hrdlo a zapřičinil neustálou žízeň. Faktem zůstává, že kronikáři nenechali bez zlomyslného povšimnutí, jak se Václav opakovaně diplomaticky znemožnil při své návštěvě Paříže a později i Vratislavi. Natolik prý obdivoval a popíjel při uvítací hostině podávané víno, že ještě několik dnů nebyl schopen politických jednání.

Podle dobových zpráv dával však Václav mezi všemi kratochvílemi přednost především lovu. Upřednostňoval ale ještě další častý druh zábavy. Snad i proto, že zpestřovala hodovníkům hodiny trávené za prostřenými tabulemi. Bylo to divadlo a nejrůznější výstupy herců, žakéřů, žongléřů a šašků.

Po několik let se nechal Václav v soukromí i na veřejnosti doprovázet svým osobním bavičem, panem Henzlinem, zvaným Žito. Ačkoli je tato zajímavá a poněkud záhadná osobnost králova dvora historiky řazena mezi královské služebníky -„šašky“, je nepochybné, že se nejednalo jen o herce-histrióna, který ovládal nejrůznější žakéřské a žongléřské kousky, ale zřejmě i znalce a zasvěcence tajných umění (alchymie, astrologie, nekromantie), kterým byl král Václav velice nakloněn. Ohromující a nevysvětlitelné triky „kouzelníka Žita“ vstoupily po letech i do českých pověstí.

„I kejkle měl Václav rád a všeliké podivné kousky. Ty mu nejvíc strojil jeho kouzelník Žito, chlapík dovedný, čarovný, který uměl přimrazit koho chtěl, a zvláště svou podobu měnit, často i tvář. Ke králi šel třeba v soukenném šatě, hrubě sešlém, v úzkých nohavicích s podešvy. Když stanul před králem, byl pojednou v hedvábné sukni, v pestrých nohavicích, a mosazné zobáky na střevících se mu jen blyštěly jako nějakému kasalickému švihákovi. Tak před králem stanul a když odcházel, změnil se přede všemi, aniž se převlékl, a měl hned na sobě řásný, poutnický plášť.“

Komornějším typem dvorské zábavy, určeným především dámám a jejich galantnímu doprovodu, byly tzv. zahrady lásky. Proslulý pořádáním zahrad lásky, jakousi galantní slavností spojenou se soutěžemi ve filosofující rétorice, básnířství, zpěvu a tanci byl např. dvůr Václavova strýce, vévody Lucemburského.

Zábavy lidu zpravidla v jeho přirozených podmínkách a možnostech napodobovaly zábavy urozených. S konáním lidových slavností bývaly spojovány církevní poutě, jejichž četnost byla dána četností církevních svátků.

Nejslavnostnější z nich byla v Kutné Hoře tzv. pouť sedlecká, kdy Horníci všech profesí, ve slavnostních perkytlích na svátek Těla Páně, se svými atributy a vystavenými kostelními klenoty kráčeli v průvodu od chrámu sv.Barbory k sedleckému chrámu Panny Marie. Nejbujnější lidovou slavností byl masopust.

Mezi městskými slavnostmi nejrůznějšího druhu nabývaly zvláštního charakteru ty, které byly pořádány specializovanými sdruženími a cechy a s určitým záměrem.

Náplní lidových slavností bylo oblíbené hodování, hudba, tanec, nejrůznější soutěže a klání. Ty zpravidla byly napodobováním či jakousi parodií turnajů mocných. Největší obliby a významu nabyla v Kutné Hoře, nepochybně již v předhusitské době konaná tzv. soutěž Střelby ku ptáku. Měla přesně stanovena pravidla a symboliku.

Z dobových zpráv se dozvídáme, že Václav se s oblibou zúčastňoval lidových zábav a slavností. Např. o masopustu v r.1383, a nepochybně i v následujících letech, dal král Václav na Staroměstském náměstí v Praze po několik dní provozovat veselá divadelní představení, jejichž pokračováním bylo noční hodování a tance v královském paláci.

Kultura doby Václavovy -vyvrcholení doby Karlovy

Kulturní dění a umění v době vlády Václava IV. je odborníky považováno za vyvrcholení kulturního dynastického programu jeho otce. Vývoj od doby císaře Karla IV. pokračoval jakousi vlastní setrvačností, avšak s nově vzniklou vnitřní dynamikou, pramenící patrně i v dříve nebývalé volnosti tvorby umělců.

V Kutné Hoře nalézáme svědectví o umění v době Václavově především v dochované architektuře. Stavební památky zde patří k umělecky nejvýznamnějším, většině z nich se připisuje autorství Parléřovy hutě.

Příslušníci Parléřovy hutě byli současně řezbáři ve dřevě a malíři. Lze předpokládat, že to byli právě oni, kdo pro urozené příslušníky karnevalových veselic a pro dvorní herce vytvářel umělecké masky a návrhy kostýmů.

V úzké souvislosti s monumentálním stavebním uměním byla plastika a sochařství. Odklonem od starší nehybné hmotnosti a snahou o vyjádření fyziognomie, zachycení smyslového rozpoložení, portrétní věrnosti i vyjádření vnitřní dynamiky, vznikl a vyvíjel se známý tzv.krásný sloh.

Umělecká i umělecko řemeslná díla těchto oborů sice často vznikala na objednávku panovnického dvora, ale do jejich konkrétní podoby Václav svým vlivem vůbec nevstupoval.

Jediný umělecký obor, v němž se projevil osobní vliv a vkus krále Václava byla knižní malba.

Nepochybně to byla Václavova povaha a osobní sklony, obliba mystiky, astrologie, alchymie, nekromantie, které jej přivedly k vyhledávání tohoto soukromého, komorního typu umění.

Václav budoval svou sbírku iluminovaných rukopisů cílevědomě. Za ideální vzor vlastní knihovny mu jistě sloužila i vzpomínka na knihovnu všestranně vzdělaného francouzského krále Karla V., kterou poznal v r. 1378, když doprovázel otce do Francie. Není jistě bez zajímavosti, že v r. 1398, při své cestě do Porýní, Lucemburska a Francie, kterou absolvoval společně s Žofií, se osobně setkal a užíval pohostinství dalšího významného francouzského bibliofila, vévody Ludvíka Orleánského.

Výzdoba rukopisů Václavovy knihovny podává bohatý obraz o českém umění konce 14.století., je nejen významným článkem vývoje jednoho z malířských odvětví. Podávají zprávu o své době i o svém objednateli. Nejvšestranněji vystihují dvorskou kulturu doby Václavovy, její duchovní náplň, vztah k vnějšímu světu, k životu, k přírodě. Jsou současně bohatou studnicí našeho poznání dobových reálií.